Slíbil jsem napsat pár řádků o našem účinkování na maratónu v Praze. Tímto tak činím. Snad se mě podaří zplodit něco smysluplného. I když nevím, nejraději bych na ten maratón zapomněl. Druhý den po něm to moc nejde neb mě dělá problém jít ze schodů, jít do schodů, sednout si na hajzl, vstát z hajzlu a přejít přes ulici si troufnu jen, když právě blikne zelená a mám dost velkou časovou rezervu. Mělo to prostě všechno zase ten známý, klasický průběh. Prvních třicet kilometrů v pohodě, největší starost jen s hlídáním tempa, doplňování tekutin a pozřívání kousků banánů. Pak přišlo to, co přichází vždy a co v žádném případě nechceš. Krize a trápení v posledních deseti kilometrech. Proč to tak je, se zeptám někoho zkušenějšího ale asi to tak mají všichni. Soudím podle několika srdceryvných scén okolo trati (dokud jsem je vnímal). Pak před sebou najednou uvidím ceduli 42km a tu dálku do cíle. Posledních dvě stě metrů už nevnímám vůbec nic a za cílem jsem jak prázdná nádoba. Dojít kousek ze Staromáku na dolní část Václaváku mě stojí strašně sil a přemáhání. Sednu si na lavičku Na Příkopech a za chvilku si přisedne stejně postižený běžec s tím, že už nemůže. Po pár minutách se hrdinně zvedne a já také. Dojdu na místo srazu s naší skupinkou a sednu si na stupačku sanitky. Kdyby mě šlehlo, tak to mám aspoň blízko. Po nějaké neurčité době přijde Radek a nevypadá taky nijak vesele. „Normálně jsem se po proběhnutí cílem rozbrečel“ říká. V tom okamžiku mě vyhrkly do očí slzy. Nebyly to určitě slzy štěstí, jak vždycky kecají chytráci v televizi. Byl jsem totálně vyřízený. Ještě přichází Petra jako kdyby nic, vypadá úplně čerstvá. Snad ze soucitu nad námi říká, že ji taky všechno bolí a má dost. Moc jí nevěřím. Tak to tedy vypadalo v neděli 13. května 2012.
Jen krátce výsledky naší skupinky (píšu jen čistý čas, vzhledem k tomu, že jsme startovali z různých koridorů). Radek – 03:53:45, Aleš – 03:42:50. Petra (kamarádka Vilmy), která běžela svůj první maratón a šla velmi slušných 04:13:00.
Letos máme poplněno a vše co bude navíc je jen bonus. Po doběhu sice byly reci, ze už nikdy více ale nad gulášem a svíčkovou se čtyřma byla Ostrava jasná a klasický maratón v Řecku z Marathónu do Atén se jevil jako dobrý nápad. Jsme uplně střelení a prosím všechny, kdo čtou tento článek, aby nás nenásledovali.

P. S. Kdyby vám přišlo zajímavé se podívat na oficiální výsledky tak zde

S touhle veselou partičkou silničních cyklistů se znám z Mallorky – jezdí perfektně, nezkazí žádnou legraci – a teď se spolu už týden proháníme na kolech v okolí italského Cesenatica – rodném to kraji Marca Pantaniho. Při předposlední večeři tradičně vládne uvolněná a příjemná atmosféra, dobíráme se navzájem, padají různé vtipy a přátelské narážky.

„Zítra si dáme královskou etapu – krásný švih – sice dlouhý, zato kopcovitý a rovnou se třemi vrcholy…“ Ha ha ha. Je to báječný fór, směji se tomuto vtipu, jakož i dalším – celý večer si báječně užíváme po dni volna. „Nevadí, že jsme dneska nikam nejeli – budeme odpočatí na zítřek…“ No jistě, válím se smíchy, to bude švih jedna radost!