Tak nám naostro začala domácí běžecká sezóna. 31. března 2012 jsme se sešli na startu půlmaratónu v Praze – Bert, Radek, Petra a já. Počasí přálo velkým výkonům. Kdo by taky měl zájem se zdržovat na trati, když je osm stupňů ve stínu (slunko bylo stejně zalezlý) a fouká jak ze strnišť. Všechno začalo trošku zmatkem, za který můžu já. Zapomněl jsem kdy je sraz v Brně a místo na půl osmou jsem se chystal na půl devátou. Zapomínám, asi bych měl začít brát něco na hlavu. Ale nemůžu si vzpomenout co.
Všechno se ale v dobré obrátilo a do Prahy, k Bertovi domů jsme dorazili včas a v dobré kondici. Jahodový dort od paní domu byl vynikající, a jak se později ukázalo, tak to na něj běželo úplně super.
Přeskočím takovou tu nudu s chystáním se a jdeme rovnou na start. Koridor „A“ jistil to, že poběžíme v klidu na začátku toho obrovského davu.
A zase skok v čase, takové ty krize po celou dobu a popis všech nadávek, kterými se sám častuji a odpovědi na otázky typu „Proč sem, vole starej, lezeš?“ nechám být. Je to furt stejný. Jen mě zaujali tři hoši, kteří se vraceli odněkud z tahu a vyřvávali: „Kam spěcháte? Stejně nevyhrajete!“. Tak těm bych chtěl touto cestou vzkázat, že my jsme opravdu nevyhráli, ale oni docela jistě prohráli.
V cíli bylo fajn. Kdybych to nerozběhl tak, že padl můj osobák (reálný čas 01:39:17), nemusel jsem v cíli čekat na ostatní, až jsem měl modrou hubu. Radek s problémy s achilovkou, kvůli které vůbec zvažoval start, zaběhl 01:50:09 (taky osobák!), Bert bez tréninku 02:08:31 a Petra 01:56:40.
Fotky tentokrát žádné nemáme – Vilma se i s telefonem ztratila na nákupech. Ale nakonec jsme se všichni šťastně sešli a popřáli si ke skvělým zážitkům. S tím, že se už nemůžeme dočkat dalších závodů. Pokud mě neklame mysl tak 13. května na maratónu v Praze si to zase užijeme.