Tři mušketýři na Mallorce

Tři mušketýři byli vlastně čtyři, to je známá věc. My vlastně také, zbytek loňské hojné účasti na kempu s Vojtou a spol. Zbyli jsme si Radek, Fana, já a jako d'Artagnan – nejmladší a nejméně zkušený Honza. Ostatní se s různě věrohodnými výmluvami rozhodli, že nás v tom nechají samotné.
Ještě před odjezdem jsem objevil někde v kalendáři závodů půlmaratón, který se čirou náhodou běží dva dny po skončení kempu. To už budeme odpočatí a tak jako přípravu na sezónu si ho dáme. 40 EUR není zase tak mnoho za startovné včetně chipu, který si můžeme nechat a používat na dalších akcích. Slovo dalo slovo a přihláška je odeslána, letenky koupeny a můžeme si užívat příprav. Máme na to dost času, čtyři měsíce. Běhání, posilovna, kemp na Benecku a najednou prásk, letíme do tepla.
Mallorca nás přivítala stylově. Ostrý vítr a teplota 11 stupňů. Masér Renda, co pro nás přijel novým autem (nové nebylo, ale vyčištěné a umyté jako asi nikdy) nám sdělil, že skupina před námi měla vymalováno, teplo a sluníčko. To se ale mělo zásadně změnit. První čtyři dny tréninku foukal ostrý vítr, sem tam sprchlo a tak roviny ubíhali velmi pomalu. Měli jsme i obavy co s námi udělá výlet na maják na závěr prvního čtyřdenního cyklu. Dvoustovka je holt dvoustovka, i když se jede ve skupině. Nu což, uvidíme. A viděli jsme, že se to opravdu dá bez problému zase zvládnout i v tom studeném a protivně silném větru. Na majáku sice pořádně foukalo, ale sluníčko se už ukazovalo čím dál tím víc. Jenom mě trošku mrzí, že jsem se nezúčastnil společného focení, neboť jsem se vyválel na silnici a byl jsem potupně odvezen pár kilometrů autem, než jsem přišel k sobě a mohl jsem zase sednout na kolo a těch zbylých osmdesát dojet na kole. Dvoustovku jsem vlastně nedal a musím zase čekat na nějakou další příležitost. Kluci ale statečně zabojovali, Honza měl sice trošku problém se změnami tempa skupiny, ale všichni dojeli relativně v pohodě. Byl před námi totiž den volna a vzhledem k tomu, že bylo už i krásné počasí tak jsme intenzivně regenerovali u bazénu. Některá doporučení vedení jsme respektovali (nemusíte sedat na kolo, klidně si od něj odpočiňte), některá asi ne (str. 14 Vojtovi příručky) – v pořadí pivo, sangria a cuba libre. Pěkný den to byl... Po dni volna sprinty na rozjetí, krátký přesun a další dny již do kopců, potrénovat sílu a podívat se na ta hezčí místa na ostrově. Dostali jsme se i na kafíčko do kavárny u kostela. Neustále o ní básnil Míla, který ale v převážné většině nevěděl kde je (možná si uvědomoval, že je na Mallorce). Jeho dotazy typu – „Už jsme tady někdy jeli?“ „Ano Mílo, ráno“- byly fakt zábavné. Také jsme si užili minizávod k benzince na Luc a následný přesun horskou silnicí kolem přehrad. Musím zdůraznit, že se nám moc vydařilo počasí a v kopcích jsme měli opravdu jako na Mallorce.
Poslední den jsme si už jen tak tradičně vyjeli na kafe do Cala Pí, sice jsme hned na začátku ztratili Fanu, abychom ho našli až navečer na lavečce v Arenalu.
Rázem bylo po kempu a mohli jsme si užívat odpočinku a regenerace před nedělním půlmaratónem. Radek si, bohužel, pořídil zánět achilovky a na vyléčení tohoto zranění bylo času málo. Sice jsme mu vyzvedli ještě číslo a chip, ale večer před závodem nemluvil a tvářil se přísně - bylo jasné, že nepoběží. Tak to zůstalo na mě. S podporou Fany a Honzy jsem vyrazil na start. Lidí bylo tak akorát. Dost na to, aby se tam unavený a podprůměrný běžec mého kalibru ztratil a méně než aby se ztratil úplně. Bylo teplo, hodně se pilo (vody bylo dost) a docela svižně se běželo. Můj čas nakonec nebyl ani na jednu ani na druhou stranu výjimečný. Tempo 5min./km je „jakž takž“ po tom všem, co jsme během posledních čtrnácti dnů zažili.

Nezmínil jsem ještě jeden pronikavý a nepřehlédnutelný úspěch. Fana si obhlížel týden hotelové bingo a hned při první účasti vybral bank k překvapení všech pravidelných hráčů. Tričko a čepici si odvezl domů, sekt jsme vypili.
Závěrem ještě shrnutí dojmů. Myslím, že jsme byli celkem dobrá parta, hlavně Mario a Vilda byli dvojka do nepohody. Evča nám ujížděla ve sjezdech, Míla překvapoval znalostmi všech tras a další, o kterých nepíšu, byli v pohodě také.
Ještě jsem se nijak významně nezmínil o našich trenérech a Vojtových spolupracovnících. Nebyli to neznámé tváře, Vojta s Terezkou tradičně v pohodě, Ivan má silné paže a je s ním radost jezdit, Štěpán nezkazí žádnou legraci. Tomáš se vzorně staral o kola, takže jsme se nemuseli ničím rozptylovat. Renda, masér, byl ohleduplný k našim poničeným svalům, zásoboval nás ochotně pitím a jídlem a poskytl v autě azyl těm, kteří už nemohli. Veškérý doprovod s dětmi i bez, se staral o rozptýlení, když byly nějaké chmury. Snad jsem na nic a nikoho nezapomněl.
Možná bych ještě napsal, že se letos trošku změnil program kempu a myslím si, že k lepšímu. Aspoň tedy já jsem nebyl tak „na kaši - puré de patatas“ jako loni. Holt méně je někdy více. Takže jako v Cestománii – Adios Mallorca a někdy příště na shledanou (nejpozději za rok :-)).