S touhle veselou partičkou silničních cyklistů se znám z Mallorky – jezdí perfektně, nezkazí žádnou legraci – a teď se spolu už týden proháníme na kolech v okolí italského Cesenatica – rodném to kraji Marca Pantaniho. Při předposlední večeři tradičně vládne uvolněná a příjemná atmosféra, dobíráme se navzájem, padají různé vtipy a přátelské narážky.

„Zítra si dáme královskou etapu – krásný švih – sice dlouhý, zato kopcovitý a rovnou se třemi vrcholy…“ Ha ha ha. Je to báječný fór, směji se tomuto vtipu, jakož i dalším – celý večer si báječně užíváme po dni volna. „Nevadí, že jsme dneska nikam nejeli – budeme odpočatí na zítřek…“ No jistě, válím se smíchy, to bude švih jedna radost!

Po propršené noci nás vítá nevlídné ráno – občas ještě kápne, obloha je zamračená, tváře ostatních u snídaně také – jestli dneska vůbec sedneme na kolo, tak jen symbolicky abychom se rozloučili s tímto krásným místem. „Desátá hodina rozhodne“ loví Radim předpověď počasí na svém iPhonu, ale moc optimisticky to nevypadá… Nakonec sedáme v jedenáct na kola – bez Pavla, ten je zkušený borec a dneska si objede svůj vlastní švih.

V balíku ukrajujeme první kilometry – občas zahlédneme sluneční paprsek, ale zamračené hory na dalekém obzoru nevěstí nic dobrého. „Dneska do hor nejedu!“ prohlásí kategoricky Fana vedle mě – jednoznačně nejzkušenější jezdec naší skupiny. No jasně – souhlasím v duchu s ním, kdo by taky zrovna dneska chtěl jet něco většího.

Přijde první stoupání – aha, tak to je nějaká terénní nerovnost – tohle přehoupneme a určitě to pak otočíme směrem na hotel. Z terénní nerovnosti se ale vyloupne normální plnotučný kopec – no ještě že jsem se za ten týden tady trochu rozjezdil – medituji na konci pelotonu a dívám se na sedm pestrobarevných dresů, jedoucích přede mnou.

Na vrcholku společné setkání, sjezd a rovinka ve skupině – teď už to určitě otočíme domů… Aha, takže ona proslulá Ciola není půvabná servírka v místní pizzerii – je to další dokopec před námi, který se už ani nesnaží maskovat se za terénní vlnu… Tak jo, nějaké jídlo ještě mám, pití taky – jde se do toho – i když bych se raději viděl někde jinde. Sedm dresů přede mnou se vzdaluje o poznání rychleji než v prvním kopci a já pořád přemýšlím, v čem je dnešek tak jiný než ostatní dny – no jo, vždyť my jsme ještě nestavěli na kafe a bolu – a to už pár hodin jedeme! Ale jinak je scénář stejný – nahoře radostné setkání, rychle se napít, a sjezd dolů.

Dojíždíme do Sarsiny a mám toho fakt dost. Ani Martin se mnou už nemluví – tak jen doufám, že jsem ho něčím nevědomky nenaštval. Ale nebaví se téměř s nikým, tak buď jsme ho naštvali všichni, nebo to bude únava. Dáváme si velkou colu, kupujeme čokoládové tyčinky, a když mrknu na Garmina prozrazující ujetých 86km – tak mě začíná být poměrně jasné, že dnešek rozhodně nebude patřit mezi rekreační vyjížďky. Fana prokazuje svoje neotřesitelné zkušenosti, odpoutává se od nás a v pudu sebezáchovy mizí směrem na Řím – jak já mu závidím!!! Určitě to bude mít z kopce a ještě možná uvidí starobylé Koloseum.

Jako ve snu slyším nadšené výkřiky ostatních o bájné Santa Agátě – a je mi jasné, že ani v tomto případě se nebude jednat o sympatickou zástupkyni něžného pohlaví. Kdepak – ve skupině ještě přijedeme pod kopec, zaslechnu Alešovo povzbudivé „Vildo, neboj – to nejtěžší máš už dneska za sebou – teď ještě ta Agáta – ona je teda těžší než ty dva před tím, za to je fakt dlouhá a na konci se láme do docela brutální stojky…“. Hm, Aleš má opravdu vytříbený smysl pro humor.

Zaujímám oblíbené místo na chvostu pelotonu, šest dresů přede mnou mizí za první zatáčkou – pak je ještě chvíli vidím, pak zase ne – a pak taky ne, a pak už dlouho ne. Šlapu si na kašpárka a najednou mám spoustu času na přemýšlení… Kdo vymyslel silniční cyklistiku? Proč to udělal? Francie, Mallorca, Španělsko... ve které části EU se teď vůbec nacházím? Co nastává po životě?

Santa Agátou jsem nakonec projel – ale co ten kopec nad ní? Ten se přece musí někudy objet! Ha ha ha – nešel objet, byla tam slíbená stojka a Aleš výjimečně nežertoval. Za zády vidím černou oblohu – no prima, třeba ještě zmoknu – beztak mi dochází voda a dnešní zážitek aspoň bude mít další dimenzi.

Se skupinou se setkávám v Perticaře – jak to ti chlapi sakra dělají, že nejsou utahaní? Nebo to jen hrajou, že nejsou? Či snad je jejich debata o dalším kopci a prémii na San Marino další z fórků? Nevěřím už ničemu a nikomu – ani svému příjmení, ani úsměvu paní co mi prodává colu a už vůbec ne Alešovi, který mi tvrdí, že domů je to nejkratší cestou 50km. „Tak to teda NE!!!“ odmítám rezolutně. Slevuje na 49. NE!!! Tohle prostě nemůže být pravda!!! To je jenom nějaký divný matrix...

A nakonec jo – po cestě ještě pár slíbených houpáků, avizovaná sleva 10% (tedy krásné čistokrevné stoupání) – rozmazaná čára kolem všude  mě, Radek hlídající zbytek pelotonu neb já mám co dělat abych se udržel v sedle – ještě pár kacířských myšlenek na použití autobusu, únos  náklaďáku nebo zavolání taxíku – ale to už jsme ze všech kopců dole, ve večerní špičce děláme vláček do Cesenatica – a najednou je na tom světě líp, cítím blízkost moře, krásně se tu dýchá a u lávky na mě Radek spiklenecky mrká, že to máme za sebou – a já pomalu začínám věřit, že už je to fakt za námi – a dokonce i stihneme večeři a servírku Angelicu – a to je už doopravdická ženská a ne jeden z dalších nehumánních kopců... a všem je nám fajn, Pavel s Fanou nás vítají v hotelu – a mně je najednou jasné, že i když jsem si dneska fakt sáhnul na dno – že na to kolo zase brzo sednu, i když před malou chvílí jsem přísahal pravý opak.

7.5.2012 – 152km – 2319vm - 6:29hod

Arrivederci Cesenatico! Arrivederci Il Pirata!

Poděkování (v náhodném pořadí):

Máriovi – nedělal si ze mě srandu a vždycky mě podržel

Alešovi – dělal si srandu ze všech, ale bylo to fajn – a taky mi odvezl bednu těstovin

Fanovi – předvedl, jak se jezdí kopce

Martinovi – za příjemný pokec ve skupině

Radimovi – za kvalitně vybírané trasy a kosmické výkony na špici

Pavlovi – za to že mi chtěl ukázat jachty v přístavu a teoreticky vysvětloval dolomitské kopce

Radkovi – koupil mi colu pod Agátou, a tím mě navždy zachránil

Honzovi – za to že se jednou ztratil z háku a já jsem nedojel poslední