|
Napsal uživatel Aleš Čtvrtníček
|
|
Středa, 04 Červen 2014 09:59 |
|
Odjazdil som niekoľko závodov, spravidla na strednej trati a so zlepšujúcou sa výkonnosťou som začal uvažovať nad dlhým maratonom. Proste dať klasicku dvojstovku v závodnom tempe a v plnej paráde :-). Do týchto úvah mi zavolal Stefan, kamarát z cyklo party, bývalý závodak,ktorý ine ako dvojstovky nejazdí. Že v sobotu 31.5 sa ide amatersky Valonsky šíp, nie uplna verzia slávnej klasiky, ale soft verzia, len s 220 km, cca 4 tis metrov up...
Slovo dalo slovo, povedal som si, že forma by aj bola, predsavzatie zlepšovať vlastné limity tiež, a tak som ráno 7.00 stál na štarte v malebnom belgickom mestečku Spa.
Od štartu som si predsavzal dať to pod 8 hodin a nestratiť Stefana :- ) Začínam teda hned z ostra a nasadzujem závodné tempo, na čo si Stefan klepe na čelo, a kričí na mna, že takto sa dvojstovka nejazdi... Každopádne nikomu sa na dlhej hned závodiť nechcelo...Aj tak to v baliku to ubiehalo rýchlo až do cca 80 kilometra. V zjazde chlapík cca 5 metrov predo mnou triafa dieru,neudrží riadidla, nasleduje premet a let do zrázu ako svojho času Vino na Tour... čelo nezastavuje a svedomie sa ozve len v nás štyroch...vytahujeme nešťastníka na cestu, vyzera to na zlomenú nohu a odovzdavame do ruk zachranke, ktorá medzičasom dorazila. Balik je preč a so Stefanom sa striedame, aby sme docvakli aspon nejaku menšiu grupu. To sa nam darí na spojeni so strednou traťou...Okolo kilometra 100 to prestane baviť aj Stefana a začína závodiť. Na moju nevôlu ako skvelý technik útočí v v zjazde...kedže pri rýchlostiach nad 70km/h sa mi na kole robí nevolno, na Garmin ani nepozerám, hypnotizujem Stefanovo zadne kolo a robím, čo sa dá... Konečne kopec...v krátkych prudkých stupanich to bolí veľmi a ked za to zobral Stefan tak, ešte viac ( vid foto ), v dlhých tiahlych stúpaniach zas údavam tempo ja. Predsa len sedia mojmu naturelu viac ako 24 % stojky... Každopádne sa celý čas cítim dobre, žiadna kríza sa nekoná, okolo km 210 zdolávame posledný kopec a potom už len dlhý zjazd do Spa.
V cieli si gratulujeme, výsledný čas 7:40 a úplna spokojnosť. Stefan si dáva belgické pivo Leffe, ja český regener od Nutrendu a svorne konštatujeme, že sme si to užili :-).
Prvá závodná dvojstovka sa vydarila a je motiváciou do ďalších závodov!
Ako vždy Vám všetkým prajem veľa vydarených letných štartov.
SuperMário
|
|
Aktualizováno Středa, 04 Červen 2014 10:30 |
|
Napsal uživatel Aleš Čtvrtníček
|
|
Čtvrtek, 27 Únor 2014 09:01 |
|
Letošní zima přeje přípravě na letní sezónu. Počasí dovoluje běhat, jezdit na kole a tak jsme se ani nemuseli vypravovat na Mallorku. Ale udělali jsme rozhodnutí a nešlo to už vzít zpátky, letenky na 14. února vše jistily.
Předpověď počasí pro ostrov byla optimistická, teploty kolem 17 stupňů a převážně jasno. Ale znáte to, stačí někde mávnutí motýlích křídel někde na druhé straně zeměkoule a vše je jinak. Risk se ovšem sem tam vyplácí. Přiletěli jsme do krásného a klasicky ostrovního větrného dne. Hned po vybalení jsme namazali zadky a vyzvedli si kola, letos úplně nové modely Tarmac SL4. Odpoledne jsme objeli klasické kolečko zahrádkami, zahřívacích 60 kilometrů. Tempo pohoda, žádné závody, všichni vypadali rozumně.
Druhý den jsme se nechali změřit pod zátěží, procenta tuku odpovídala spíše tuhé zimě, než co tu opravdu bylo. Aspoň budeme mít z čeho brát energii. Odpoledne etapa na nejjižnější maják ostrova, trošku jsme zabloudili a tak návrat se soumrakem byl logickým vyvrcholením. Nakonec to hodilo nějakých 130 kiláků. Další dny už normální výlety do Petry na kafe a pomeranče a na kopec San Sebastian. Čtvrtý den se jela etapa na severní maják – Formentor. Foukal dost vítr a někteří pařiči, kteří celé noci chlastali, už nebyli schopni střídat. Takže jsme se odploužili proti větru na ve čtyřech dvojicích. Až do přístavu pod závěrečné dva kopce. Tam už jel naštěstí každý za své. Celý den jsem se necítil, asi už na mě začala doléhat viróza, kterou dovezl Radek z Brna. Úspěšně ji na mě přenesl celodenním a celonočním pokašláváním a kýcháním. Na majáku jen otočka a rychle zpátky. Přece jen je ještě brzy, dny jsou krátké a vítr studený. Za odměnu nám ale bude cestou zpět foukat do zad. Ani to mě ale moc nepomohlo, jel jsem už na doraz a tělo nechtělo poslouchat. Po rovině to ještě ušlo ale na prvním krátkém a nepodstatném hupíku mě seklo a musel jsem chtě nechtě přijmout pomoc potlačením. Posledních 50 kilometrů bylo pro mne opravdu tvrdých, hlava odmítala poručit nohám, aby točily. Pár postrčení jsem musel skousnout, abych se vůbec dostal domů. Což se nakonec povedlo. Hodilo to letos těžkých 207 kilometrů.
Den volna jsme prožili částečně v posteli, na masáži a v hospodě, uteklo to jako voda. Následující program už jsem měl individuální. S nachlazením se neradno pouštět do nějakých větších akcí. Takže jsem si objel svým tempem cesty, které se normálně nejezdí, podíval se na místa, která jsem ještě neviděl. Možná to ale na začátek sezóny není na škodu. Za těch pár dní rýma ustoupila, asi i díky mořskému vzduchu.
No a to už se blížil konec, poslední den byl jeden z nejkrásnějších. Vítr se utišil, seděli jsme v kavárně v Sa Rapita a užívali si sluníčka, až jsme se shořeli. Večer na letadlo a adios Mallorca. Až zase dvacátého března se vrátíme. To už v plné sestavě.
|
|
Pondělí, 19 Srpen 2013 11:44 |
Moje neúčast (Martin Dopita)
Report ode mě tentokrát nebude, protože jsem se této oblíbené taškařice nezúčastnil. Trénink v Jeseníkách v týdnu před akcí zřejmě zanechal stopy nachlazení na mým nervu pod lopatkou a v pátek ráno jsem se probudil s pícháním v zádech. Doufal jsem, že to do soboty nějak přejde, ale nakonec jsem po probdělé noci zamířil místo směr HK na pohotovost, kde jsem dostal injekci a nějaký prášky. Díky a omluva ode mě, tak patří hlavně Martinovi Kollárovi, kterýho jsem uvrtal, aby tam jel se mnou a nakonec v tom zůstal sám a vzorně reprezentoval.
Moje účast (Martin Kollár na GP KHK 2013)
Rád bych se tímto podělil o své nováčkovské "závodní" zkušenosti z této akce (17.8.2013 - viz www.grandprixkhk.cz).
Na tuto akci jsem se přihlásil jen s tím, že chci "nadechnout" atmosféru a hlavně ve zdraví absolvovat.
V očekávání krásného slunného dne jsem se asi 20 min. před startem postavil už asi do 10té řady na startu. Sledující svůj Garmin ve stoje v klidu se mně pozvolna zvedal tep od 90ti do 120ti tepů/min. Pořadatel zahlásil, že na startu by mělo být přes 270 registrovaných v kategorii "Hobby" (ten název už od pohledu mně moc neseděl, nejen z pohledu přípravy, výbavy, označení - "univerzálních" dresů bylo opravdu pár; startovaly zde i ženy, prakticky všechny se závodní licencí).
Start byl letmý (doslova) za zaváděcím vozem, hodně nervózní ... Jelikož jsem nikoho neznal, snažil jsem se najít někoho, kdo snad pojede zkušeně. Už na 6. km jezdec přede mnou (stále v balíku) prudce zabrzdil, nádledkem čehož jsem naštěstí jen zasmykoval směrem k chodníku. Ihned mně blesklo hlavou, proč tu vlastně jsem a okamžitě už si dával výrazně větší pozor. Velmi brzy na 11. km se mně potvrdilo, že jsem se ve čtvrtek neměl jet s Radimem jen tak "projet" - jeli jsme s Bílovic do Adamova původně opravdu "na pohodu", ale zahákoval se k nám biker, kterému Radim domlouval, že má aspoň říct ... Takže jsme jeli většinou přes 40 km/h ... v Adamově jsem přizastavil, jestli nedáme pivo, Radim trval na pokračování ... po pár stech metrech jsme potkali bikera jak je rád opřený o kolo a asi zvrací :D
Abych se vrátil k tématu .. důsledkem nrezvážné vyjížďky bylo, že už na 11. km mě chytla křeč do lýtka. Naštěstí jsem ji se sebezapřením nějak přetrpěl. Po prvních 20ti km jsem na "budíku" měl průměr přes 40 km/h a tep stále přes 180/min. Za stálého stoupání jsem do Dešťného v Orl.horách dojel s průměrem 28,5 km/h. Už v tomto úseku jsem pocítil taktizování startujících (z mého pohledu spíš i "vychcanost") z hákování a následné nestřídání. Následovalo 4 km stoupání na Šerlich, které jsem bohužel absolvoval v porovnání s před 14 dny (byl jsem si je cvičně napohodu projet z Deštného dvě nejdelší stoupání - Šerlich a Komáří Vrch) cca. o 2 minuty pomaleji. Následný poměrně rychlý sjezd nás navedl pod Komáří vrch. Už na počátku stoupání jsem získal další zkušenost, že na začátku stoupání není dobře pít, protože skupinka, která se mně držela jako jeden člověk ihned nastoupila ... Po pár km jsem byl na Komářím vrchu a odtud sjezd. Celkem bylo pro mě překvapení, že já, který jsem ze sjezdů poměrně opatrný, jsem vždy někoho dojel a nikdo nepředjel mně (samozřejmě už v mé časové kategorii). Dalším překvapení bylo, že nikdo téměř po celou dobu neřekl ani slovo, jen já se poprvé jednoho, který si evidentně dával více než já, do kopce zeptal "jak se Ti šlape?" ... koukl na mě hodně udivěným výrazem odvětil "zatím je to dobrý" :) No moc humoru tam na můj vkus bohužel nebylo.
Po sjezdu z Komářího vrchu jsem docvakl skupinku pěti bojovníků. Ihned mě "vyslali" na špici, kde jsem tahal určitě víc než km s vědomím, že se nesmím "utavit". Dal jsem pokyn (i hlasový), že je čas střídat. K mému překvapení se k tomu nikdo neměl. Přitom evidentně žádní dva netáhli spolu (Slovák a ostatní různých koutů republiky). Následně jsem preventivně "svěsil" nohy, vytáhl powerbarku ... všichni svorně přibrzdili aby mě nechali na špici :( Dojedl jsem a pokračoval v jízdě, stále s 5ti pijavicemi ... po dalších km se objevilo prudší stoupání na kterém mně všech pět svorně nastoupilo :( Počastoval jsem je tím, co mně zrovna prolétlo hlavou .. "vy jste teda pěkný ku.vy !!" Nikdo na to samozřejmě nic.
Posledních cca. 30 km jsem se sjel s klukem ze CBase (Lubomír Kopřiva). Konečně někdo s kým jsem si popovídal a "bok po boku" dojel prakticky až do posledních km, kde jsem mu řekl, ať klidně jede. Po cestě se s námi svezl ještě jeden místní účastník, pár km před cílem nám jen řekl co nás ještě čeká a "odcouval" se slovy "uvidíme se v cíli". Následně jsem nevědomky provedl faux pas - slyšel jsem jak najednou za mnou někdo funí, jakoby to byly jeho poslední chvilky života, reagoval jsem slovy "Ty už jsi tu zase? tak to dojedeme", s tím, že ho "odtáhnu" do cíle. V cílovém stoupání (už v Opočně) mně, jak je asi na těchto závoděch typické, nastoupil a byl v cíli přede mnou úplně jiný "závodník" ... Při pročítání výsledkové listiny jsem se až zastyděl - je ročník 1942 ... Potěšující bylo, že na první závodnici nad 30 let se čekalo ještě několik minut po mně :)
Konečné umístění není moc k chlubení (192. absolutně, 57. v kategorii) - trať měla 108 km, převýšení bylo cca. 1700 metrů, čas 4:01 hod, průměrná rychlost 27,1 km/h.
V cíli jsem si celou akci rekapituloval a mj. jsem si uvědomil, že až na pár km jsem si to "odtáhnul" sám, většinou spíše proti větru. Samozřejmě mě trochu mrzelo, že jsem si to objel "za své", ale Martinovi Dopitovi v žádném případě nic nechci a ani nemůžu vyčítat. Uvedené akce bych se zúčastnil i kdybych předem věděl, že pojedu "sám". Spíš děkuji, že mně o této akci řekl :)
Velmi příjemným překvapením byla celková organizace akce - opravdu všude organizátoři, v nejasných křižovatkách ukazovali jasně cestu, přijíždějící auta z křižujících cest (i hlavních) zastavovali. I díky krásnému počasí bylo poměrně dost fandících lidí podél krajnic.
Z mého nováčkovského pohledu hodně zkušeností, hlavně absolvované bez újmy :)
|
|
Aktualizováno Úterý, 20 Srpen 2013 07:16 |
|
Aktuality
Odebírat RSS
